Akicon 2013

Akicon 2013 aneb Poprvé na AJ-DO-RU

 

Předem upozorňuji, že se v tomhle reportu moc hodnocení programu nedočkáte. Zaprvé obvykle moc částí programu nenavštěvuji, i když si vždycky naplánuji tak deset přednášek minimálně, zadruhé jsem se většinu pátku i soboty klepala z nadcházející zpěvní soutěže. Proto valná většina postřehů bude o ní. A ano, vím, že je to příšerně dlouhé…to je taková menší nemoc. Pozor, ať se nenakazíte.

Děkuji všem existujícím božstvům, že tento report můžu psát. Proč? Protože jsem byla dlouho přesvědčena, že na tento podzimní festival japonské kultury nezavítám. Metropolitní univerzita hrozila tím, že přesně během Akiconu bude probíhat dálkové studium, na které docházím, takže mi nezbývalo nic než modlit se. A ono to asi zabralo. Dálkové nakonec proběhlo předchozí víkend, takže jsem se po prvním návalu euforie probudila do reality a začala uvažovat, no jo, ale kde vezmu lístek, když už registrace skončily? Na místě. Tak to abych tam dorazila sakra brzo.

Po zvážení situace jsme se s mou lepší polovičkou, Lord.Naturem, shodli, že tentokrát nebudeme kostýmy moc řešit. Během týdne člověk kvalitní kostým nezvládne, navíc se mi do toho mísila viróza se školou. Proto jsme se rozhodli, že Natur opráší svůj gothic a že já si zimprovizuji něco černobílého (naštěstí jsem přesně pro tu příležitost měla doma šaty). Na poslední chvíli jsem si taky odeslala registraci do Akicon AJ-DO-RU a modlila se, že se mi hlasivky do víkendu spraví. A nyní už k pátku.

Pátek

Po vyšetření u doktorky, kvůli kterému jsem zameškala přesunutou gramatiku/lexikální cvičení, jsem přijela na Chodov, kde jsem se připojila k Naturovi do fronty. Říkali jsme si, že hodina před otevřením bude tak akorát, abychom sehnali lístky na místě. A protože brzkých příchozích bylo mnoho (což znamená mírné přidušení ve frontě, ale zase zdroj tepla zdarma), otevření conu se pozdrželo a ještě k tomu začalo krápat, změnila se postupně naše dobrá nálada na netrpělivost, z netrpělivosti na žertovné zuření a brzy jsme se bavili s náhodnými návštěvníky, těsnícími se vedle nás, na téma laso + org neopatrně se vyklánějící z okna = rukojmí a tedy rychlejší odbavení. Naštěstí ale k podobným násilnostem nedošlo, ještě před zesílením deště jsme se dostali dovnitř a kýžené lístky ukořistili.

Nastal čas se trochu porozhlédnout. Obsadili jsme jeden stolek v atriu a přítel byl vyslán, aby ulovil dvě slíbené akikoblihy. Po zmapování terénu, pozdravení několika známých a přátel a prohlédnutí programu jsme dospěli k názoru, že nás zajímá až Yu-Gi-Oh! workshop od 19:30 a že se do té doby najíme na Chodově. Po šíleném úprku tam a zpátky, při kterém jsme si stopovali čas jídla, jsme se dostavili do deskoherny, jen abychom zjistili, že se workshop tak nějak…nekoná. Nebo se konal jindy? Kdo ví. Zmatení jsme seděli u stolu a hráli Magic: the Gathering v marné naději, že něco začne.

Po půl hodině nás to přestalo bavit a odešli jsme se krátce podívat k bojovkám. Tam jsme s nadšením zjistili, že letos opět probíhají turnaje. Zapsali jsme se tedy na sobotní Soul Calibur V a nedělní Injustice: Gods Among Us.

Protože jsme byli utahaní jak koťata, dohodli jsme se, že tím by náš páteční program mohl skončit. Ještě jsem běžela na infostánek s dotazem, jestli nebude vadit, že přijdu až na druhou AJ-DO-RU zkoušku (jedna měla být v 23:00 v pátek, druhá 7:30 v sobotu). Upřímně jsem se zaradovala, když mi bylo řečeno, že mnohem důležitější je ta sobotní. Pokud bych se měla dostavit na tu páteční, pravděpodobně bych do mikrofonu akorát tak chrápala.

Poté jsme akorát znovu prošli budovu a pomalu se přesunuli k východu. Tam jsme se trochu zasekli s další skupinkou přátel (a hlavně s Yasu, které jsme popřáli hodně štěstí na její večerní přednášce). Náš plán, který zahrnoval dostatek spánku, brzy vzal za své, když nám skupinka oznámila, že si jdou na chvíli sednout do blízké hospody a optali se, jestli bychom se nechtěli připojit. A protože jsme se dlouho neviděli, tak samozřejmě nešlo odmítnout (ne že by na nás byl vyvíjen nějaký nátlak 🙂 ). 

Šlo o jakýsi bowling bar šikmo nad Lidlem a mám odtamtud několik krásných vzpomínek. Především pana obsluhujícího, který byl poněkud…zvláštní. Když si Natur objednal malé pivo, odvětil, že takové nevede, ať si kouká dát velké. Na žádost holek, že by si daly Colu, nevěřícně zíral, co to vlastně to nealko je. Yasu si chtěla dát jen pomerančový džus, ale podivným řízením osudu se tato informace přeměnila v džus s vodkou. Noriko se odvážila zeptat, jestli náhodou nemají zmrzlinový pohár, a já zírala jak pouk, když se ukázalo, že skutečně mají. Odpověď na druhou otázku – „Máte víc druhů?“ – už tak kladná nebyla, spíš bylo vidět, že panu obsluhujícímu představa, že existuje víc druhů zmrzliny, dělá jisté potíže. Nakonec se s ní ale smířil a donesl nám vše objednané (mimochodem, pohár, u kterého Noriko jasně řekla, že nechce ovoce, byl v podstatě ovoce se šlehačkou).

Spokojeně jsme seděli, popíjeli džus/vodku/pivo/pohár/hruškovou vodku, s Hopleskou a Chibinkou jsme na sebe řvaly přes stůl poznatky o fanouškovských materiálech, Yasu se klepala před přednáškou a můj milovaný přítel usnul na stole. Všichni už jsme byli docela mimo, tak jsme konverzaci celkem rychle ukončili, vzbudili Natura a rozběhli se každý tam, kam potřeboval. My se doplazili do auta, dojeli ke mně domů a konečně se dočkali vytoužené postele.

Sobota

Sobotní vstávání bylo jedním slovem nelidské. Vypotácela jsem se z postele v napůl omráčeném stavu a začala se rychle chystat, protože zkouška nepočká a pravděpodobnost, že se budu rvát půlhodiny s čočkami, není zas tak malá. Nakonec jsem se úspěšně nasoukala do šatů i paruky, našla jednu černou a jednu bílou botu, vzbudila Natura a po jeho uspěchaného navlečení do gothicu jsme konečně vyrazili. Po cestě jsem se ještě stihla nalíčit, což je taková moje malá specialita. Nouze a touha po každé další minutě spánku mne naučily líčení v nemožných podmínkách, ať už zavěšená na tyči v autobuse nebo potmě v autě.

Dorazili jsme k budově a hle! Vrata byla zavřená. Napůl vytočená a napůl zoufalá jsem psala jedné z organizátorek AJ-DO-RU (tuším, že yarche?), co mám dělat. Nakonec jsme se s Naturem proplížili vedlejší bránou a zadním vchodem do budovy a já zjistila, že na zkoušku ani zdaleka nejdu poslední. Chvilku jsem si pod pódiem povídala s Merayou a jak postupně docházely další soutěžící, bylo vidět, že většině z nich (čti: nás) začínaly téct nervy. Také jsem během zkoušky poprvé mluvila s Baka de Marionette, která na mne i přes začínající záchvat paniky zapůsobila velmi příjemným a přátelským dojmem. Pokusila jsem se předat pár rad ohledně zpívání (respektive ohledně toho, jak to dělám já, kdo ví, jestli to je dobře), ale přišlo mi, že má nesrozumitelná forma způsobila ještě větší zmatení. Dozvěděla jsem se i číslo, pod kterým jsem měla vystupovat – šestka, mé šťastné číslo.Všechny vystupující (ano, byly jsme tam samé ženy…pánové, styďte se!) byly poučeny, že se mají dostavit 30 minut předem k bufetu, aby se mohly rozezpívat. A pak byla naše nervózní skupinka vypuštěna zpět do víru probouzejícího se festivalu.

Po zkoušce jsme zaběhli do Lidlu, kde jsme ulovili něco k snídani. Poté jsme se rozdělili. Zatímco Natur zamířil na Novinky v anime a AMV soutěž, já běžela do malého sálu, abych si poslechla Hoplesčinu přednášku o roleplayi a o základech slušného chování v něm. Ta se mi velice líbila a rozhodně jsem si z ní odnesla několik nových poznatků a obnovenou chuť vytáhnout svá OC a trochu je provětrat. Užila bych si ji ovšem mnohem víc, kdyby mi na žaludku samou nervozitou nevznikaly uzly všech druhů (škoťák included).

Jakmile přednáška skončila, prohodila jsem pár slov s Hopleskou a pak už jsem běžela k bufetu, kde jsem se setkala s Merayou a postupně i s dalšími soutěžícími. Byly jsme odvedeny do místnosti za šatnou, která byla současně i koblihovým rájem. Rin a yarche s námi prošly několik základních cvičení na rozezpívání. Za tohle musím oběma organizátorkám moc poděkovat, protože myslely na hlasivky soutěžících a došlo jim, že jen technické zkoušky nestačí. Atmosféra v koblihárně byla výborná, po klasických cvičeních jsme přešly (často z iniciativy Marionette, pokud se nepletu) na Skákal pes, Pec nám spadla a další hity. Korunu tomu nasadilo, když se v rámci rozezpívání zaznělo i populární What Does the Fox Say, při wapapapapapapau! nervy musí zákonitě alespoň trochu povolit.

A pak jsme byly odvedeny do sálu. Sedly jsme si do první řady a čekaly, kdy nás zavolají na pódium. Účastnilo jedenáct (jedna slečna myslím odstoupila na místě). Musím uznat, že AJ-DO-RU nasadil laťku zpěvních soutěží o dost výš, než jsem kdy předtím viděla. Možnost zpěvu dvou písní, přísnější pravidla, která umožňovala soutěžit pouze jednotlivcům, hodnocení poroty, to bych velice ráda viděla i na ostatních soutěžích tohoto druhu (zvlášť po letošním Advíku, kde se karaoke soutěž skutečně nevyvedla a přiznám se, že co ji nemoderuje Rin, tak už se mi do ní ani nechce přihlašovat). Dovolím si jen jednu malou výtku na adresu poroty – i když bylo vystoupení s kočičími tlapkami vtipné a publikum se výborně bavilo, bylo mi docela líto slečny soutěžící. Byla zjevně velmi nervózní a to, že se celý sál smál, díval se někam za ní a ona pořádně netušila proč, jí určitě moc na sebevědomí nepřidalo.

Abych nemluvila jen o organizaci, ráda bych se zmínila i o svých soupeřkách. Jako na každé soutěži, i tady byly lepší i horší výkony. Povedených výkonů se ale našlo dost a některé výstupy jsem si vyloženě užívala.

Jako první chci zmínit Iku (mylně psanou v hlasovacím lístku jako Ukemi). Její výstup kombinoval dobrou techniku a zábavně zahranou/zatancovanou scénku. Škoda jen přílišné ostýchavosti u druhé písničky. I přes ni ovšem Iku řadím do své pomyslné top 3 AJ-DO-RU.

Velkým překvapením byla Sušenka. Po první skladbě – která sice nebyla vůbec špatná, ale moc mne nezaujala – zpívala Tomorrow never dies a to jí sedlo fantasticky. Doufám, že jsem ji v AJ-DO-RU neslyšela naposledy.

S Romíí se v karaoke utkávám už od Advíku 2012, takže jsem věděla, že se na její výstup můžu těšit. Zklamaná jsem rozhodně nebyla, jen škoda, že si vybrala tak nevýrazné písničky. Zazpívala je sice pěkně, ale bohužel hodně zapadly.

Z povedených výkonů bych ráda zmínila ještě Lusi a eMie (u té především druhou písničku, tuším z Angeliky). Meraya měla moc pěkný výběr druhé skladby, která jejímu jemnému hlasu příjemně sedla. U Marionette mě zamrzelo, jak moc ji ovlivnila tréma, a že neměla úplně nejšťastnější výběr písniček. Ráda bych ji někdy slyšela zpívat v klidu a něco, co by jejímu hlasu sedlo více. Určitě by to stálo za to (ovšem tenhle výstup taky měl něco do sebe, hlavně šílené kreace při Sakura kiss 🙂 ).

Před tím, než se pustím do mého výstupu, bych se ráda krátce zmínila o mém vztahu ke zpěvu. Do karaoke soutěží chodím od roku 2009. Začala jsem se účastnit ze dvou důvodů: abych zpěv tolik neflákala (haha) a abych neměla takovou hrůzu z vystupování před lidmi (HAHAHA!). Sice to má své světlé chvilky a výhody (kupříkladu karaoke na Advíku 2010 vděčím za setkání s Naturem), ale obvykle mi to drásá nervy už týden dopředu. Každý rok se hrozím momentu, kdy bych musela vyndat mikrofon z podstavce, protože bych ho buď rozdrtila a nebo vlivem třasu odhodila do publika. Ztratím stojan a ztratím stabilitu = ten křečovitý stisk na mikrofonu. Natur sice tvrdí, že když vyjdu na pódium, vypadám vražedně a přísně (což je bohužel standardní nastavení mého obličeje), já to ale vidím spíš tak, že se musím držet ze všech sil, abych před publikem neutekla. Takže, ti z vás diváků, kdo jste si mysleli, že vás chci zabít; ne, není to tak. To v mých očích nebyl vražedný záblesk, ale čistokrevná hrůza.

A k samotnému výstupu. Z povinných jsem si vybrala Rain z Cowboy Bebop, což jsem odzpívala docela v klidu (až na několik hlubokých tónů, co jsem spíš vyšeptávala…s tím rozsahem do příště něco udělám). Poznámka o majestátním výkonu mne velmi potěšila, jen jsem ji pořádně ocenila až po zhroucení na židli. Z druhé písničky, což bylo All That Jazz z Chicaga, jsem měla mnohem větší vítr. Ten se ale dost zmírnil, když publikum začalo tleskat do rytmu. Nevím, kdo z vás s tím tleskáním začal, ale z celého srdce vám děkuji. Skutečně mi to pomohlo se na pódiu uvolnit a dokonce si ten zpěv užít i přes problém s mikrofonem. 

                                   Akicon AJ-DO-RU 2014

 

Fotografie od fotografa, jehož jméno jsem bohužel zapomněla. Co nejdříve dohledám a doplním.

Ještě něco k AJ-DO-RU. Setkala jsem se s lidmi, kteří psali/říkali, jak byla celá soutěž příšerná, jak tam byli všichni neumětelové a nechápou, proč lidi, co neumí zpívat, lezou na pódium. K tomu můžu říct jen tohle – tréma a strach z toho, že vám uprostřed písničky začne řvát mikrofon (a samotný nezvyk na mikrofon) dokážou z hlasem dělat divy. Některé soupeřky jsem slyšela na rozezpívávání i na ranní zkoušce a vím, že se na nich nehezky podepsala nervozita. Takže ne, často to nemusí být tím, že by dotyčná neuměla zpívat. Sama si vážím všech soutěžících, které měly odvahu vylézt před publikum, ve kterém se hodně lidí škodolibě bavilo na jejich účet. Alespoň za to si zaslouží respekt.

Po soutěži jsme se (asi? Moc jsem nevnímala) odebrali na oběd do OC Chodov, načež jsme se dohodli, že se skočíme alespoň na chvíli dospat. A skutečně nám to bodlo. Když jsme se odpoledne vrátili na turnaj v Soul Caliburu, byli jsme už podstatně více duchem přítomní. Hodně nepříjemným překvapením ovšem bylo, že ve hře nebyly odemčené zbylé postavy, na což jsem přišla až při prvním zápase. V panice jsem si tedy místo Pyrrhy Omegy vybrala normální Pyrrhu a obratem jsem s ní vyletěla, Natur brzy s Kilikem následoval.

Ještě chvíli jsme si povídali s Masamunem a pak jsme se odplazili do hlavního sálu (a potkali Giru, která mě seznámila se svým kocourem Marimem), kde měla začít Anime archeologie. Potkali jsme tam Yasu, která si sedla za nás a čekání na začátek programu jsme si krátili vyměňováním nápadů ohledně plánovaných přednášek. Samotná anime archeologie se mi velice se mi líbila a odnesla jsem si z ní tipy na několik titulů, které chci v nejbližší době shlédnout. Anime zas tolik nesleduji, takže se mi upozornění na zajímavé starší tituly vždy hodí. Zvlášť, když se ho chopí Grek. Jen je škoda, že nezbyl čas na poslední plánované anime.

Ve velkém sále jsme zůstali na vyhlášení. To se poněkud protáhlo, ale kromě vyhlašování deskovek, které bylo nudnější, jsme se tam dobře bavili. Především u soutěže s portrétováním orgů, které se zvrhlo v takovou menší Grekiádu. Byla tam řada povedených děl, třeba takový kubistický (nebo možná spíš surrealistický) portrét, dále organizátor v hroznýšovi, kouzelná duhová mandala s organizátorem uprostřed…bylo z čeho vybírat. Plyšový Grek jako ocenění za soutěž AMV byl krásný nápad. Postupně program došel až k vyhlašování AJ-DO-RU, kde jsem obsadila druhé místo u diváků (první Romíí, třetí eMie) a první u poroty (druhé Lusi, třetí Romíí). Z toho jsem samozřejmě měla obrovskou radost, kterou jsem dovedla dokonale nevyjádřit na pódiu. Opět jsem mlela naprosté blbosti a pak si celý večer mlátila o hlavu, že jsem neřekla něco duchaplnějšího, třeba že jsem šťastná a že moc děkuji všem, co mi dali svůj hlas. Tady bych ještě ráda zmínila, že mi vyrazily dech ceny. Skutečně jsem nečekala, že si za dvě písničky odnesu iPod shuffle a ještě 2000 Akibonů (za které jsem pořídila krásnou figurku Urahary a Naturovi wallscroll). Klobouk dolů, to jsou skutečně hodnotné ceny.

Zůstali jsme ještě na vyhlášení cosplay soutěže (někteří soutěžící vypadali vážně skvěle, můj osobní favorit byla Meraya jako Yuna a slečna v červeném kostýmu, který si za boha nevzpomenu, odkud byl. A Arisu měla rozkošnou Dory 🙂 ).

Ze zbytku večera si pak pamatuji jen cestu k infostánku, kde jsme utratili získané Akibony, poté cestu domů, odlíčení a omdlení do postele.

Neděle

Probudili jsme se akorát, abych stihla Akicon burzu. Poslední den se mi už skutečně nechtělo bojovat s čočkami, parukou a líčením, tak jsem se na con vydala v civilu. Po prozkoumání místnosti s burzou jsem se ale rozhodla, že počkám na jinou příležitost rozprodat části své sbírky, a přešla jsem s Naturem za Chibi, Hoples a spol. Chibinka se právě těšila ze svého nového 3DS XL a po humorném zjištění, že si pořídila stejnou kombinaci barvy konzole i pouzdra, co já, jsme se na chvíli zasekly v hovoru i experimentování.

Poté jsme se přesunuli do gamesárny, kde měl začít turnaj v Injustice. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se až na místě dozvěděli, že turnaj přesunuli na včerejšek. Na chvíli jsme si alespoň sedli ke konzoli, sledovali a chvílemi hráli Tekken Tag Tournament 2 a já s Chibinkou vyměnila Pansage za Butterfree. Budova se ale pomalu vyprazdňovala a my se rozhodli, že to pomalu zabalíme. Proč taky zůstávat, když se jediný důvod, proč jsme v neděli do KC Zahrada šli, nekonal. Rozloučili jsme se s celou skupinkou, naposledy omrkli budovu a opustili Akicon 2013.

Závěrem

Co k letošnímu Akiconu dodat? Až na páteční zdržení u vstupu, zmatečně organizované turnaje a nejistou existenci Yu-Gi-Oh! workshopu se mi na něm líbilo. Omezené vstupenky jsou sice místy kritizované, na druhou stranu se ale z KC Zahrada stává podstatně příjemnější místo, když v něm nejsou návštěvníci napěchovaní jak sardinky. Co se týče návštěvníků, ti byli většinu času příjemní a přátelští. Žádný výstup typu Přiznání cosplayerů se nekonal. Novou soutěž hodnotím velmi kladně, do programu se hodí a doufám, že se bude příští rok opakovat. A snad se příští rok dostanu na víc přednášek 🙂

Ještě drobnost. Organizátorky AJ-DO-RU se dopustily krásného vtipu v pravidlech na stránkách Akiconu. Tam se totiž píše: Vězte, že zde tréma nemá prostor! Milé porotkyně (a porotce, pokud v tom popisu máte také prsty), divily byste se, ale má. Kýble trémy.